O nás
27.05.2006 102010 hits
Český klub skeptiků SISYFOS

Skepticismus

Český klub skeptiků SISYFOS je součástí světového skeptického hnutí, které vzniklo v r.1976 v USA z iniciativy desítek vědců a filozofů, mezi nimi několika nositelů Nobelových cen jako reakce na vzestup iracionality ve společnosti. Vzniklá společnost, jejíž vůdčí osobností a ...

Jak se stát členem
Zde si můžete přečíst stanovy sdružení Sisyfos.

Zde lze stáhnout přihlášku za člena našeho sdružení.

Roční členský příspěvek činí
300,- Kč

číslo účtu:
4444444444 (10 čtyřek)
kód banky 2010

Kontaktní adresa
Českého klubu skeptiků SISYFOS:
Zdeněk Jonák
U Dejvického rybníčku 25/1976
160 00 Praha 6

e-mail: zdenek.jonak@hotmail.com
About
27.05.2006 101569 hits
Czech Skeptical Club SISYFOS

Skepticism

The Czech Skeptics Club Sisyfos is a member of the international skeptical movement which has been initiated in U.S.A. in 1976 by scientists and philosophers who reacted against the rise of irrationality in the community. Among the founders of the newly established society ...

23.10.2014 / 20:09Michal Křupkačtenost 33717e-mailkategorie: článekverze pro tisk
Očkování je považováno za jeden z nejzásadnějších objevů novodobé medicíny. Spolu se zavedením antibiotické léčby a upravené vody vedlo v minulém století k  výrazné redukci výskytu infekčních chorob v ekonomicky rozvinutých zemích. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) očkování celosvětově zabraňuje až 3 milionům úmrtí na infekční choroby ročně. Proti potencionálně smrtelným chorobám, jako jsou záškrt, dávivý kašel, tetanus a spalničky je vakcinováno přes 80% globální dětské populace. Díky očkování byla v 2. polovině 20. století eradikována jedna z nejzákeřnějších infekcí lidské historie – pravé neštovice (variola). Roční počet úmrtí na variolu na evropském kontinentu před zavedením očkování se pohyboval kolem 400.000, ještě v dvacátém století si nemoc celosvětově vyžádala odhadem 300 – 500 milionů obětí. Výskyt další nebezpečné choroby – poliomyelitidy – se do roku 2012 podařilo omezit na několik málo zemí (Afgánistán, Pakistán, Nigerie), plán brzké kompletní eradikace choroby se pravděpodobně nepodaří splnit kvůli destabilizaci zdravotního systému v mnoha zemích Afriky a blízkovýchodním regionu. V roce 2014 byl dokonce WHO oznámen nárůst v počtu zemí s výskytem poliomyelitidy na deset a to v důsledku výpadků vakcinačního programu v zemích zmíněných regionů.

Útoky od alternativců
Přes uvedené nesporné úspěchy se očkování stává v posledních desetiletích předmětem častých polemik mezi zastánci a odpůrci přínosu této metody. Informace, o které se opírá antivakcinační hnutí pocházejí většinou z neověřených, nerecenzovaných zdrojů (hlavně internetové stránky a sociální sítě) a jsou z velké části výsledkem chybného pochopení nebo neznalosti problematiky. Častým zdrojem antivakcinačních aktivit se také stávají osoby a organizace finančně zainteresované v „konkurenčních léčebných metodách“, hlavně provozovatelé různých směrů tzv. alternativní medicíny. Na druhou stranu je stále problém dohledat dostatek objektivních informací ve formě srozumitelné širší veřejnosti. Ačkoliv Česká republika ze zákona vyžaduje aplikaci základního očkovacího schématu u dětí, centrální státní orgány nevěnují dostatečnou pozornost propagaci výhod a smyslu tohoto opatření.
Motivace antivakcinačních aktivistů je různá. Pro podstatnou část těchto osob je odpor proti očkování významným zdrojem příjmů z prodeje služeb a produktů – např. „postvakcinační detoxikace“ a homeopatie u paní MUDr. Ludmily Elekové, účtující si 1.000 Kč za hodinu „poradenství“ nebo prodej potravinových doplňků a honoráře za publikační činnost u paní prof. Anny Strunecké.
Ing. Marián Fillo, provozovatel stránek www.slobodavockovani.sk šel tak daleko, že pod své antivakcinační články přidává upozornění, že: „Napísanie tohto článku zabralo tvorcovi www.slobodavockovani.sk niekoľko hodín (a nadobudnutie v článku uplatnených poznatkov ďalších niekoľko desiatok až stoviek hodín), ktoré nevenoval obstarávaniu obživy pre seba a vlastnú rodinu, čiže komerčnej zárobkovej činnosti... ...Okrem dobrovoľných darov za jeho činnosť na poli všeľudovej osvety o očkovaní (ktorá pohlcuje takmer všetok jeho pracovný čas) nemá žiadne ďalšie významnejšie príjmy“. Tato výzva je doplněna počítadlem, zda součet dobrovolných finančních darů jeho čtenářů v daný měsíc pokryl životní náklady jeho samotného, jeho ženy a jeho tří dětí. Tuto výzvu lze dekódovat tak, že autor je dlouhodobě nezaměstnaný a u svých čtenářů vyžaduje morální povinnost živit celou jeho rodinu.

„Svobodná volba“
Druhou skupinu odpůrců tvoří rodiče a příbuzní dětí, které se narodily s nějakou vrozenou poruchou, nebo u kterých byla v raném dětství diagnostikována nějaká zdravotní komplikace. Zde se objevuje lidsky pochopitelný jev v podobě problému smířit se s tímto stavem a hledání nějakého viníka, který postižení způsobil. Tyto osoby bývají spíše obětí manipulace ze strany lidí, kteří si z antivakcinačního tématu udělali živnost. Dalším problémem je, že odmítání vědecky podložených postupů a metod se v dnešní, „postmoderní“ době stalo poměrně módní záležitostí a je spojeno s hledáním alternativ založených na poněkud vágních pojmech jako jsou soulad s přírodou, moudrost našich předků a různé formy „duchovních cest“. V kontrastu k tomu stojí fakt, že naši předkové, žijící „v souladu s přírodou“, vědomi si rizik infekčních chorob by na současné vakcíny pravděpodobně stáli frontu a za jejich aplikaci by byli schopni značných obětí, jak je v současnosti vidět v mnoha méně rozvinutých zemích Asie a Afriky.
Aktuální mantrou antivakcinačního hnutí se stal pojem „svobodná volba v očkování“. Pro to, aby byla volba opravdu svobodná, musí být dostupný dostatek objektivních informací, což se v současné situaci moc říct nedá. Veřejnost je naopak vystavena celé řadě opakujících se nepodložených argumentů proč očkování odmítnout. Cílem tohoto článku je shrnout tyto argumenty s odpovídajícím komentářem založeným na současném stavu vědeckého poznání. Je na místě zmínit, že tento článek vychází z velké části z přednášky prezentované v rámci cyklu MediCafé 1. 4. 2014 v Olomoucké kavárně Café 87 (http://www.medicafe.cz).

Je bezpečnější nemoci v dětství prodělat, než se nechat očkovat
Často se můžeme setkat s informacemi, že očkování není schopné vyvolat dlouhodobou imunitu proti infekčním chorobám, a proto je lepší nechat děti běžné choroby prodělat přirozeně. O možných rizicích se můžeme díky plošnému očkování dovědět už jen ze starších učebnic infektologie, což bych na tomto místě rád učinil (Havlík et al., 1990). Dočteme se následující:
Získané zarděnky mají komplikace ve formě artritidy, trombocytopenické purpury, méně často ve formě obávané encefalitidy ve frekvenci 1:5.000 s letalitou dosahující 20%. Vrozené zarděnky mohou způsobovat poruchy sluchu a zraku, psychomotorickou retardaci, meningoencefalitidu, myokarditidu, hepatitidu a další komplikace (tzv. Greggův syndrom, hluchota u více než 50% postižených, zhoršení až ztráta zraku u více než 40%).
Infekce spalničkami může způsobovat vzácně spalničkovou encefalitidu, která je poměrně vzácná (frekvence méně než 1:1.000), ale má více než 10% smrtnost (tj. procento úmrtí z celkového souboru nemocných). Virus ale může v mozku dlouhodobě perzistovat a způsobovat subakutní sklerotizující panencefalitidu několik let po prodělání spalniček (odhadovaný výskyt 1:10.000 případů spalniček), projevující se postupnou demencí a spasticitou. Prognóza této komplikace je bohužel téměř beznadějná, uvádí se 90% úmrtí do 3 let, zbylých 10% umírá do 10 let. Přesnější epidemiologická data nelze poskytnout, protože po zavedení očkování jde o komplikaci zcela raritní.
Podle údajů WHO v roce 2010 zemřelo celosvětově na spalničky více než 139.000 osob, z velké části dětí. I toto obrovské číslo je vlastně úspěchem očkovací kampaně, v roce 2000 totiž bylo mrtvých ještě zaznamenáno více než 535.000. Nikdo z nich si asi nemyslel, že by byl dobrý nápad spalničky dostat dobrovolně.
Příušnice mohou vzácně způsobovat neuritidu a myelitidu. U adolescentních a dospělých mužů mohou způsobovat postižení pohlavních žláz ve formě orchitidy nebo epididymitidy (záněty varlat a přilehlých tkání, uváděný výskyt u 20 – 25 % nemocných mužů) a poruchy plodnosti. Objevit se může také pankreatitida nebo neurologické komplikace.
Co se týče záškrtu (difterie), Havlík et al. (1990) uvádí: pokud nemocný přežije, je prognóza dobrá. Bohužel o dva odstavce níže uvádí, že u komplikovaných forem jako jsou maligní difterie a difterický krup přibližně 30% nemocných nemá takové štěstí, že by nemoc přežilo.
Objevuje se i teorie že není potřeba očkovat proti tetanu, protože máme přece k dispozici antibiotika. Bohužel, při objevení charakteristických příznaků ve formě křečí nejsou antibiotika efektivní k zabránění příznaků poškození nervového systému. V tomto případě je zásadní nasazení pasivní imunizace ve formě antitetanového imunoglobulinu, což je opět jen jinou formou očkování.
O pertusi (černém kašli) se dočteme, že čím menší je dítě, tím je větší riziko komplikací. Novorozenecká pertuse je závažnější než onemocnění v pozdějším věku, může být spojena s encefalopatií a je schopna zanechávat i po vyléčení neurologické komplikace (změny intelektu, epilepsie). To je v souladu se statistickými údaji, kdy se většina úmrtí v ČR za několik posledních desetiletí objevila u neočkovaných novorozenců (zde je třeba zamyslet se nad strategií odkládání očkování jak dlouho to jen lze).
U dětské obrny (poliomyelitidy) je situace poněkud specifická, infekce je totiž přenášená stolicí nakažených jedinců. Předpokládá se, že v minulých stoletích se díky častému kontaktu se všudypřítomným fekálním materiálem novorozenci s virem tuto chorobu způsobujícím setkávali často v době, kdy ještě byli chráněni cirkulujícími protilátkami, které přes placentu získali od svých matek. Ty byly proti tomuto viru díky špatným hygienickým podmínkám intenzivně imunizovány (Konvalinka et Machala, 2013). Výskyt nebezpečné paralytické formy byl tak velice nízký. Paradoxně tak došlo ke zvýšení frekvence onemocnění v souvislosti se zlepšením hygienických podmínek a následně k opětovnému snížení díky očkování. Zvýšení frekvence kontaktu s fekáliemi je v současné době jako způsob prevence dětské obrny nemyslitelné (nebo v to autor alespoň pevně doufá), nezbývá než se pokusit dokončit proces eradikace pomocí vakcinační kampaně.
Na závěr této kapitoly bych rád ocitoval paní Ludmilu Elekovou, homeopatku a odpůrkyni očkování: „Ještě v mé generaci byly spalničky běžnou součástí dětství. Dr. Buchwald (69) narozený v 20. letech minulého století popisoval, jak jeho babička dbala na to, aby si prodělal spalničky, ještě než půjde do školy. Nechala ho aktivně nakazit a pak o něj láskyplně pečovala.“ Ve světle poznatků moderní medicíny tyhle věty vyznívají poněkud morbidně.

Vakcíny způsobují autismus
Tato teorie je založena na práci britského gastroenterologa doktora Andrewa Wakefielda a jeho spolupracovníků zveřejněné v prestižním časopise Lancet v roce 1998 (Wakefield et al. 1998). V této publikaci je u souboru 12 dětí popsán komplex gastrointestinálních potíží spojených s nástupem neurologických příznaků autistického typu, které se dle pozorování rodičů objevili po aplikaci vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR). Možná souvislost mezi vznikem autismu a očkováním vyvolala intenzivní odezvu odborné i laické veřejnosti a stala se tak silným argumentem odpůrců povinného očkování. Postupem času se však dalším výzkumníkům nepodařilo potvrdit tuto souvislost a získat podobná data. Velkou ranou tomuto výzkumu bylo zveřejnění nepřiznaného financování Dr. Wakefielda zájmovými skupinami hledajícími argumenty proti v té době používaným vakcínám (cca 670.000 $ za konzultační služby). Následně deset z dvanácti autorů původní práce zveřejnilo odvolání původní interpretace výsledků. Dodatečně bylo zjištěno, že již v době publikování zmíněné práce se Dr. Wakefield účasnil podání patentu na novou vakcínu proti spalničkám, konkurující dosavadním přípravkům (Deer, 2004).
Přezkoumání publikovaných dat ukázalo, že ze souboru dětí, u kterých autor uvádí nástup autismu v důsledku vakcinace MMR (9 jedinců), 3 nesplňovaly kritéria pro diagnózu autismu a u 5 se příznaky objevily již před počátkem očkování.
V roce 2010 britský General Medical Council ukončil posouzení obvinění Dr. Wakefielda ze střetu zájmů a porušení etických pravidel lékařské praxe (včetně “nákupu krevních vzorků od dětí přítomných na narozeninové oslavě jeho syna po 5 £”). Dr. Wakefield byl shledán vinným z “nečestného a nezodpovědného jednání” při jeho kontroverzním výzkumu a bylo konstatováno “selhání ve funkci zodpovědného konzultanta”, přičemž jednal proti zájmům svých pacientů mimo jiné neodůvodněným prováděním invazivních vyšetření (lumbální punkce, kolonoskopie a biopsie střevní tkáně). 24. května 2010 byl Wakefield vyřazen z lékařského registru a na území Velké Británie tak přišel o možnost vykonávat lékařské povolání (Maikle et Boseley, 2010). Původní publikace byla následně redakcí časopisu Lancet plně stažena jako chybná (historicky významný moment, do té doby velice neobvyklý jev). V roce 2014 byla v časopise Vaccine publikována studie založená na metaanalýze dat získaných od více než 1.250.000 dětí, která nenalezla žádnou souvislost mezi výskytem autismu a očkováním (Taylor et al., 2014).
Přestože souvislost mezi očkováním a autismem nebyla nikdy potvrzena a původně zveřejněné výsledky byly vyvráceny, mezi laickou veřejností ve Velké Británii se zvedla vlna odporu proti MMR vakcíně, což vedlo ke snížení proočkovanosti z více než 90% místy až na cca 50% a následně k nárůstu výskytu spalniček z několika desítek případů ročně (většinou importovaných) na přelomu století na téměř 2.000 případů v roce 2012. Velká Británie se tak ve výskytu spalniček dostala mezi zeměmi EU na druhé místo hned za Rumunsko, přestože se choroba v Británii měla za téměř eradikovanou. Údaje z roku 2002 udávají jen v Irské části Velké Británie 100 hospitalizací pro komplikace spojené se spalničkami. Zaznamenány byly nejméně 4 úmrtí na komplikace spalniček, převážně encefalitidu.

Nemoci vymizely kvůli zlepšení hygieny, nikoliv kvůli očkování. Důkazem je např. mor nebo tyfus, které vymizely, i když se proti nim neočkuje
Zvýšená úroveň hygieny v posledních desetiletích opravdu vedla k poklesu výskytu celé řady infekčních onemocnění hlavně díky plošnému zavedení chlorování pitné vody. Výrazný ústup tak zaznamenaly alimentární infekce (přenos kontaminovanou vodou nebo potravou) jako jsou břišní tyfus (Salmonella typhi), cholera (Vibrio cholerae) či baciliární úplavice (Shigella sp.). Hygienická opatření také v lidské populaci omezila výskyt parazitujícího hmyzu, jako jsou blechy a vši a tím pádem i infekcí tímto hmyzem přenášených jako jsou mor (Yersinia pestis) a skrvnitý tyfus (Ricketsia prowazeki). Proti těmto chorobám se proto v naší geografické oblasti nemusí očkovat. Očkování proti některým z těchto chorob ale jsou k dispozici a doporučují se před cestami do zemí s nižším hygienickým standardem (očkování proti choleře a břišnímu tyfu).
Jen velmi omezený vliv však má zvýšená hygiena na infekce přenášené přímo z člověka na člověka (např. kapénková infekce, přímý kontakt). Takto jsou přenášeny infekce jako je dávivý kašel, spalničky, zarděnky, příušnice nebo chřipka. Např. u spalniček se riziko přenosu na neimunní jedince při pobytu v uzavřeném prostoru s infekční osobou blíží jistotě. Jediné účinné hygienické opatření proti tomuto způsobu přenosu by bylo striktní nošení obličejové roušky, nebo lépe masky s mikrobiálními filtry (případně důsledně se stranit kontaktu s lidmi).

Očkování může spouštět autoimunitní choroby
Bylo by velkou chybou tvrdit, že očkování je metodika nenesoucí vůbec žádná rizika. Možnost indukce autoimunitního procesu je jedním z nejčastěji diskutovaných možných nežádoucích účinků vakcín. Obecně jsou autoimunitní onemocnění způsobené poruchou tolerance struktur organismu vlastních. Následkem je potom autoreaktivita způsobující orgánová poškození. Přesné příčiny vzniku autoimunitních chorob nejsou dosud plně popsány, předpokládá se ale zásadní vliv genetiky (jako predisponující jsou uváděny hlavně některé varianty genů pro tzv. MHC komplex, účastnící se specifické imunitní odpovědi), samotný genetický základ však nestačí. Předpokládá se nutná přítomnost spouštěče, kterým může být např. poškození tkání, léky a asi nejčastěji infekční onemocnění, v jehož průběhu může dojít k disregulaci imunitního systému a následně prolomení autotolerance.
První prokázaná souvislost mezi očkováním a zvýšenou frekvencí autoimunitního onemocnění byla pozorována u vakcíny proti prasečí chřipce použité při národním vakcinačním programu v USA v roce 1976 (vakcína A/New Jersey/76 obsahující kmen chřipkového viru H1N1), kdy bylo pozorováno statisticky průkazné zvýšení výskytu syndromu Guillain-Barré. Vakcinační program byl zahájen v obavách před vznikem pandemie na základě zachyceného mezilidského přenosu pandemického kmene H1N1 na základnách americké armády (podobný kmen způsobil za podobných okolností pandemii v roce 1918 s odhadem až 50.000.000 úmrtí a stovkami milionů onemocnění). V opakovaných studiích bylo prokázáno zvýšení výskytu tohoto neurologického autoimunitního onemocnění o cca 0,95 případů na 100.000 obyvatel. Vakcinační program byl následně přerušen, očkováno mezitím bylo více než 40.000.000 obyvatel. (Schonberger et al., 1976)
Jak moc tento program přispěl k zabránění rozšíření infekce a vzniku pandemie lze už jen těžko určit, tehdejší sdělovací prostředky se ale už klasicky nevyhnuly použití výrazů jako katastrofa či fiasko. Otázkou také zůstává, kolika případům syndromu Guillain-Barré očkování proti chřipce pravidelně zabraňuje, infekce chřipkovým virem (např. u neočkovaných jedinců) patří totiž mezi jasně prokázané spouštěcí faktory v patogenezi této choroby. U následujících typů vakcín proti chřipce již zvýšený výskyt zmíněného syndromu nebyl zaznamenán, naopak případy vzniku choroby po prodělání chřipky se objevují stále (Greene et al., 2013).
U vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR) byla pozorována zvýšená frekvence výskytu idiopatické trombocytopenické purpury, tj. autoimunitní reakce proti krevním destičkám. Frekvence tohoto nežádoucího účinku je nízká (1:30.000–50.000) a většinou probíhá nekomplikovaně, ve studii zahrnující 1.800.000 dětí byla nutnost hospitalizace zaznamenána jen v 6 případech, jen v jednom případě byla nutná infúze, úmrtí se neobjevilo. Zde je opět vhodné uvést, že trombocytopenická purpura se objevuje jako komplikace přirozené infekce zarděnkami a spalničkami, je tak opět obtížné tvrdit, zda očkování ve výsledku vlastně zvyšuje nebo snižuje celkové riziko trombocytopenické purpury (O'Leary et al., 2012).

Vakcíny obsahují toxický hliník, který poškozuje nervovou soustavu a jeho účinky nejsou dostatečně prozkoumány
Sloučeniny hliníku byly poprvé použity jako pomocné (adjuvantní) látky již ve dvacátých letech dvacátého století, kdy bylo zjištěno, že difterický toxoid precitpitovaný síranem draselno-hlinitým (alum) má vyšší imunogenitu než antigen rozpustný, což může vést k redukci potřebných dávek (Glenney et al., 1926). Za téměř 90 let od tohoto objevu byly hlinité sloučeniny použity v miliardách vakcinačních dávek, což je řadí mezi nejdéle a nejintenzivněji používané látky v historii moderní medicíny. Hliník je na naší planetě látka takřka všudypřítomná, do organizmu je přijímán z pitné vody, potravin ale v určité míře i z vdechovaného vzduchu. V organismu je zčásti vylučován, zčásti ukládán do tkání, hlavně kostí (v těle zdravého člověka se nachází až 100 mg hliníku). Ve vakcínách jsou používány sloučeniny hliníku takřka nerozpustné ve vodě (fosforečnan nebo hydroxid), k jejich systémovému uvolňování z místa aplikace (tj. svalu, nitrožilní aplikace současných vakcín je přísně zapovězena) dochází jen velmi pozvolna a dlouhodobě, nedochází tak k výraznějšímu zvyšování plasmatické koncentrace nad přirozenou, bezpečnou hladinu (Mitkus et al., 2011). V současnosti je množství hliníku v jedné dávce vakcíny omezeno na 0,85 mg (podobná dávka může být obsažena ve 3 litrech pitné vody nebo dvou tabletách léků na nevolnost), což je méně než například u Československé vakcíny Alditepera, která byla u nás byla dlouhodobě používána a obsahovala cca 2 mg hliníku na dávku. V posledních desetiletích se tak expozice hliníku z vakcín paradoxně spíše snižuje. Co je ale nejdůležitější – za celá dlouhá desetiletí používání hliníkových adjuvans nebyla prokázána souvislost s výskytem neurologických chorob ani žádných dalších zdravotních komplikací.

Do vakcín se přidávají jedovaté látky, jako formaldehyd a rtuť
Formaldehyd (CH2O) je nejjednodušší aldehyd, který je ve vyšších koncentracích toxický a potencionálně karcinogenní. Má schopnost tvořit vazby mezi aminoskupinami proteinů a tak fixovat biologické struktury. Při přípravě vakcín se používá ve výrobním procesu k inaktivaci výchozích mikroorganismů. Ve finálních produktech se vyskytuje jen v reziduálním množství (< 0,1 mg na jednu dávku vakcíny). Pro srovnání, LD50 formaldehydu se pohybuje kolem 800 mg/kg tělesné hmotnosti.
Formaldehyd je ale také fyziologicky produkován živými organismy jako metabolický meziprodukt, např. při oxidativní demetylaci a lidské tělo tak disponuje mechanismy pro jeho od bourávání. Fyziologická koncentrace endogenního formaldehydu se pohybuje mezi 2 – 3 mg/litr krve. Jako metabolický produkt je formaldehyd obsažen i ve všech potravinách (např. mléko obsahuje 1 – 3 mg/l, maso cca 5 – 20 mg/kg, ovoce a zelenina cca 5 – 20 mg/kg, kilogram hrušek obsahuje až 60 mg/kg, z trávícího traktu je formaldehyd vstřebáván). Jedna dávka vakcíny tak do organizmu dodává pouze zlomek množství formaldehydu ve srovnání s formaldehydem fyziologicky tvořeným a získaným z potravy (Tsuchiya et al, 1975; Florence et al, 1981).
Rtuť byla ve vakcínách používaná v organické formě jako konzervant (etylrtuť obsahující látka Thiomersal, syn. Thimerosal, Merthiolát). Účelem použití této látky bylo zabránit kontaminaci vícedávkových balení očkovacích látek po tom, kdy v roce 1928 došlo k úmrtí 12 dětí po aplikaci vakcíny, u které došlo v otevřené lahvičce ke kontaminaci Stafylokoky. Paradoxně tak Thiomersal začal být do vakcín přidáván kvůli zvýšení jejich bezpečnosti. U koncentrace Thiomersalu používaného ve vakcínách nebyla nikdy prokázána toxicita nebo kumulace v organismu (nízká biologická dostupnost, vylučování ve stolici), ani souvislost s autismem (přestože byl používán více než 70 let). Přesto s vylepšením technologií výroby a přechodem na jednodávková balení vakcín a předplněné stříkačky je po roce 2000 od použití Thiomersalu postupně upouštěno a v dnešní době je obsažen už jen v jednom typu vakcíny proti chřipce (Mitkus et al., 2014).

V České (Slovenské) republice se očkuje víc než jinde v Evropě/Světě
V ostatních evropských zemích se očkuje proti stejným chorobám jako v ČR (SR), o čemž se jde snadno přesvědčit na stránkách European Centre for Disease Prevention and Control (http://vaccine-schedule.ecdc.europa.eu/Pages/Scheduler.aspx). Drobné rozdíly jsou pouze v aplikačním schématu. V některých evropských státech je naopak pořád prováděno plošné očkování proti tuberkulóze (Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, Polsko), které se v ČR provádí jen u rizikových skupin. Podobně jsou na tom v USA, viz očkovací kalendář na stránkách Centers for Disease Control and Prevention (http://www.cdc.gov/vaccines/schedules).

Očkování oslabuje/vyčerpává imunitní systém
Názor svědčící o naprostém nepochopení fungování imunitního systému. Reagovat na celé spektrum antigenních podnětů je základní schopnost buněk účastnících se imunitních reakcí. Setkání s imunogenní látkou (většinou proteinem) vede ke specifické stimulaci imunitního systému spojené s aktivací celé řady imunitních mechanismů spojených s proliferací a diferenciací celého spektra buněčných typů a tvorbou specifických protilátek. Část takto aktivovaných buněk dlouhodobě přežívá ve formě tzv. paměťových buněk, které umožňují rychle reagovat na opakované setkání s cizorodou strukturou i po dlouhé době od posledního setkání. Tato reakce nastává po očkování stejně jako po přirozeném prodělání infekce (která sebou ale nese zjevná nebezpečí). Imunitní systém má kapacitu reagovat až na miliardy různých sekvenčních motivů, tzv. epitopů, přičemž vakcíny obsahují jen několik málo imunogenních proteinů. Jsou tak aktivovány jen některé buňky, specifické pro danou proteinovou strukturu, které se následně dále dělí. Většinu buněk imunitního systému tak vakcína nechává zcela klidnou. Stimulus poskytnutý očkováním tak není nijak výrazný ve srovnání se spektrem bakteriálních, virových a houbových druhů a kmenů, se kterými se imunitní systém v běžném životě každodenně setkává a se kterými se učí vytvářet dynamickou rovnováhu mezi reaktivitou a tolerancí. To platí zvlášť výrazně v raném dětství, kdy se organismus s vnějším prostředím a jeho mikroorganismu setkává poprvé. Naopak bylo prokázáno, že pokud se dítě v prvních letech nesetkává s dostatkem imunitních podnětů, dochází častěji k výskytu poruch imunitního systému, jako jsou alergické či autoimunitní onemocnění (tzv. hygienická hypotéza, viz Okada et al.). Stejně tak se složky imunitního systému každodenně setkávají s množstvím potencionálně imunogenních struktur v potravě a na povrchu vlastních buněk. Tvrdit tak, že očkování, tj. aplikace imunogenních látek, oslabuje/vyčerpává imunitu je podobné, jako tvrdit že dýchání oslabuje plíce, jídlo vyčerpává střeva nebo že myšlení poškozuje mozek.

Očkování je pouze zdroj zisku pro farmaceutické firmy
Podle oficiálních statistik Všeobecné zdravotní pojišťovny byly v roce 2013 průměrné náklady na léčbu jednoho pojištěnce téměř 24.000 Kč, z toho náklady na léky cca 3.700 Kč. Náklady na očkovací látky přepočtené na jednoho pojištěnce činily ve stejné době 95 Kč. Ve srovnání s celkovými náklady na léky tvoří náklady na nákup očkovacích látek jen několik málo procent (cca 2,5%), z celkových nákladů na léčebnou péči dokonce jen cca 0,4%. Je tak zcela jasné, že pokud by farmaceutické firmy chtěly desinformační kampaní výrazně navýšit svoje zisky, logicky by se uchýlily do jiné oblasti. Už proto, že samotný vývoj a testování nové vakcíny si v současné době vyžádá náklady v řádech nejméně jednotek, spíše však desítek miliard korun (tím pádem je schopno jej financovat jen několik největších farmaceutických firem, podobná investice by byla těžko únosná i pro státní rozpočty většiny evropských zemí). K tomu je třeba započítat i poměrně nákladný výrobní proces, většinou za použití sofistikovaných biotechnologických procesů a za extrémních požadavků na čistotu produktu. Zde se trochu nabízí otázka, jakým způsobem je tvořena např. cena homeopatických přípravků, které testovány vůbec nejsou a jejichž výrobní proces spočívá pouze v ředění nepatrného množství suroviny ve vodě.
Ve výsledku lze ve věci očkování spíše předpokládat finanční úspory za sníženou potřebu antimikrobiálních látek a úsporu nutnosti hospitalizace pro komplikace infekčních chorob.

Vakcíny obsahují rakovinné buňky a buňky lidských embryí
Ano, i tohle se lze dočíst. Tato teorie pravděpodobně pramení z absolutní neznalosti virologických metod a tím pádem jejich nepravdivé interpretace. Viry jsou totiž neschopné samostatného množení mimo hostitelskou buňku, k jejich kultivaci se tak musejí buňky používat. Nejčastěji jde o tkáňové kultury buněk v minulosti izolovaných právě z nádorového nebo embryonálního zdroje. Tkáňové (buněčné) kultury jsou obecně linie buněk pěstovaných dlouhodobě tzv. in-vitro (ve skle) v živné tekutině. Vakcinační virové částice, které jsou základem oslabených vakcín (např. proti spalničkám, zarděnkám, příušnicím) jsou na takové kultuře namnoženy a následně z ní separovány. Použité buňky jsou většinou zvířecího původu (odvozeny z buněk psích nebo opičích ledvin či slepičí fibroblasty). Z lidských buněk se používá např. kultura MRC5 (komerčně dostupná jako ATCC® CCL171™), což jsou plicní fibroblasty, které byly původně izolovány z plic plodu (pravděpodobně potraceného na žádost matky). Stalo se tak ale již roku 1966, od té doby jsou izolované buňky kultivovány v živném roztoku. Namnožené viry jsou následně ve výrobním procesu od buněk odděleny a dále čištěny. Tyto buňky tak ve vakcínách nejsou obsaženy. V žádném případě také nedochází k provádění potratů za účelem vývoje a výroby vakcín, stejně jako nedošlo k potratům za účelem získání buněk. Vždy šlo o potrat provedený za jiným účelem.

Děti dostávají dospělou, „koňskou“ dávku vakcíny, přestože váží jen několik kilo
U většiny léku je důležité dosáhnout určitou koncentraci účinné látky v krvi, tím pádem se dávkování liší podle hmotnosti pacienta. U vakcín je ale cíl zcela odlišný. U subjednotkových a inaktivovaných vakcín je naopak výhodné jejich setrvání v místě aplikace, kde stimulují buňky imunitního systému, které následně migrují co celého organismu. U oslabených (atenuovaných) vakcín zase dochází k pomnožení virových částic v organismu hostitele. Pro představu, dávka antigenu potřebná k vyvolání imunitní reakce u pokusné myši (cca 20g) se řádově neliší od dávky účinné u dospělého člověka (přepokládejme průměrnou váhu 70 kg, tj. 3500 myší).

Na závěr bych rád přidal několik odkazů na obsáhlejší soubory informací, které jsou dostupné on-line v anglickém jazyce a tudíž obtížně přístupné širší veřejnosti (autor opravdu netuší, co zdravotnické autority vedlo k použití „barevných“ názvů).
Jde o britský „Green book“ (Information for public health professionals on immunisation):
https://www.gov.uk/government/collections/immunisation-against-infectious-disease-the-green-book
Podobně je volně dostupný americký „Pink book“ (Epidemiology and Prevention of Vaccine-Preventable Diseases): http://www.cdc.gov/vaccines/pubs/pinkbook/index.html

Literatura:
1. Deer B. "Revealed: MMR research scandal". The Sunday Times, London (22 February 2004)
2. Florence E, Milner DF. (1981) Determination of free and loosely protein-bound formaldehyde in the tissues of pigs fed formalin-treated skim milk as a protein supplement. J Sci Food Agric. 1981 Mar;32(3):288-92.
3. Glenney AT, Pope CG, Waddington H, Wallace U. (1926) XXIII—the antigenic value of toxoid precipitated by potassium alum. J Pathol Bacteriol 29:38–9.
4. Greene SK, Rett MD, Vellozzi C, Li L, Kulldorff M, Marcy SM, Daley MF, Belongia EA, Baxter R, Fireman BH, Jackson ML, Omer SB, Nordin JD, Jin R, Weintraub ES, Vijayadeva V, Lee GM. (2013) Guillain-Barré Syndrome, Influenza Vaccination, and Antecedent Respiratory and Gastrointestinal Infections: A Case-Centered Analysis in the Vaccine Safety Datalink, 2009-2011. PLoS One. 8(6):e67185.
5. Havlík J. et al. (1990) Infektologie, učebnice pro lékařské fakulty. Avicenum, Praha.
6. Meikle J, Boseley S (24 May 2010). "MMR row doctor Andrew Wakefield struck off register". The Guardian (London). Archived from the original on 27 May 2010. Retrieved 2010-05-24.
7. Mitkus RJ, King DB, Hess MA, Forshee RA, Walderhaug MO. (2011) Updated aluminum pharmacokinetics following infant exposures through diet and vaccination. Vaccine. 29(51):9538-43.
8. Mitkus RJ, King DB, Walderhaug MO, Forshee RA. (2014) A comparative pharmacokinetic estimate of mercury in U.S. Infants following yearly exposures to inactivated influenza vaccines containing thimerosal. Risk Anal. 34(4):735-50.
9. Okada H, Kuhn C, Feillet H, Bach J-F. (2010) The ‘hygiene hypothesis’ for autoimmune and allergic diseases: an update. Clin Exp Immunol. 160(1): 1–9.
10. O'Leary ST, Glanz JM, McClure DL, Akhtar A, Daley MF, Nakasato C, Baxter R, Davis RL, Izurieta HS, Lieu TA, Ball R. (2012) The risk of immune thrombocytopenic purpura after vaccination in children and adolescents. Pediatrics. 129(2):248-55.
11. Schonberger LB, Bregman DJ, Sullivan-Bolyai JZ, Keenlyside RA, Ziegler DW, Retailliau HF, Eddins DL, Bryan JA. (1979) Guillain-Barre syndrome following vaccination in the National Influenza Immunization Program, United States, 1976 -1977. Am J Epidemiol. 110(2):105-23.
12. Taylor LE, Swerdfeger AL, Eslick GD (2014) Vaccines are not associated with autism: an evidence-based meta-analysis of case-control and cohort studies. Vaccine. 2014 Jun 17;32(29):3623-9.
13. Tsuchiya K, Hayashi Y, Onodera M, Hasegawa T. (1975) Toxicity of formaldehyde in experimental animals--concentrations of the chemical in the elution from dishes of formaldehyde resin in some vegetables. Keio J Med. 1975 Jan;24(1):19-37.
14. Wakefield AJ, Murch SH, Anthony A, Linnell J, Casson DM, Malik M, Berelowitz M, Dhillon AP, Thomson MA, Harvey P, Valentine A, Davies SE, Walker-Smith JA. (1998) Ileal-lymphoid-nodular hyperplasia, non-specific colitis, and pervasive developmental disorder in children. Lancet. 351(9103):637-41. Retraction in: Lancet. 2010 Feb 6;375(9713):445.
Mýty a legendy antivakcinačního hnutí | Sisyfos - český klub skeptiků
Novinky
05.04.2016 6056 hits
Platba členských příspěvků

Informaci ohledně členských příspěvků si můžete přečíst
Dotazy
Nenašli jste odpověď na Vaši otázku na webu Sisyfa ?

Pište na dotazy@sisyfos.cz


Čtěte Dotazy čtenářů
Přednášky v AV ČR
17.12.2015 9191 hits
Přednášky Sisyfa v AV ČR v roce 2016

Přednášky cyklu Věda kontra iracionalita se v roce 2016 konají tradičně v budově Akademie věd ČR na Národní třídě 3 v Praze 1, a to v místnosti 206 od 17 hodin. Po přednáškách následuje diskuze.

Středa 21. 9. 2016, 17:00 hodin
1. MUDr. Tomáš Zábranský, Ph.D., poradce předsedy vlády ...

Přednášky ostatní
01.06.2016 1843 hits
Kladno - 14. června 2016

Pozvánka na přednášku Klubu Sisyfos

ALTERNATIVNÍ MEDICÍNSKÉ POSTUPY A MEDICÍNA DŮKAZŮ

Přednáší

Prof. RNDr. MUDr. Jiří Beneš CSc.
1. Lékařská fakulta UK Praha

Kdy?

úterý 14. června 2016 od 17.00

Kde?

Gymnázium Kladno, nám. Edvarda Beneše ...

Přístupy od 3/2006
4417944
TOPlist
Statistika od
25.05.2006

ADMINISTRACE